Vnitřní dítě je označením infantilní části v nás dospělých, která je spojena s instinktivním a původním fungováním dítěte. Je to jakási paměťová stopa z doby, kdy jsme byli malé děti.
Ta stopa v nás zůstává a zrcadlí nám naše nejniternější potřeby a postoje, které jsme s věkem a s požadavky ze strany společnosti umlčeli. O vnitřním dítěti, které v nás stále žije a někdy se hlásí o pozornost, psal už Carl Gustav Jung a používal při své práci s dospělými pacienty takzvané archetypy dítěte. Principem jeho práce bylo vědomí, že lidé jsou stran psychiky regresivní, tedy vrací se v myšlenkách a vzorcích do dětské fáze, ale zároveň regenerační, tedy mají schopnost patologické procesy z tohoto období uzdravit. Eric Berne používá vnitřní dítě jako jeden ze základních prvků transakční analýzy.
Práce s vnitřním dítětem je důležitý prvek mnoha psychoterapeutických směrů.
V některých situacích se vám vybaví silná emoce, pocit nebo vzpomínka. Když jste k sobě pozorní, můžete si vzpomenout na období, kdy se na základě nějakého děje, který se v dětství odehrál, a ve kterém se objevila jistá emoce, zrodilo přesvědčení nebo vzorec chování.
To je právě ten hlásek vnitřního dítěte, který přehlížíme a nevnímáme ho. Vnitřní dítě však chce být vnímáno a přijímáno, nebo dokonce uzdraveno.
Může být ale i spokojené, důvěřivé, hravé, a my mu jako dospělí blokujeme možnost se projevit ve své spontánnosti a potlačujeme ho, protože vzhledem k naší etiketě máme jistá omezení i tam, kde by být nemusela, Můžeme, dokonce musíme dát našemu vnitřnímu dítěti prostor, jen jako dospělí už jeho prostor dovedeme hraničit a vybírat vhodné chvíle.
Ve škole nám říkali, abychom nebyli hluční, seděli rovně a tiše, nesměli jsme se napít, když nebyla přestávka. Byli jsme neustále hodnoceni z toho, že jsme se něco doslovně naučili, ale málokdy nás někdo ocenil za naši individualitu, jedinečnost a zdravé názory. Rodiče nám říkali, že se musíme chovat slušně, že nesmíme plakat nebo se vztekat, jinak se budou zlobit, nikdo nás nebude mít rád a sousedi nebo ostatní děti se nám budou smát. Co to znamenalo chovat se slušně a do jaké míry bylo skutečně potřeba nás zcela zastavit a potlačit? Cílem často bylo, abychom byli nevýrazní, tiší, všední, poslušní a chovali se podle představy autorit.
Ty se však dětských emocí ve skutečnosti báli a neuměli jim dát prostor, dali nám jen velmi málo šancí je prožít, naučit se s nimi být a sami je vyhodnotit, protože sami postrádali tuto zkušenost. Často bylo používáno hodnocení, srovnávání a nekonstruktivní kritika. Naučili jsme se tedy nebýt sami sebou a chovat se tak, aby nás ostatní měli rádi. Naučili jsme se vyhovět všem, jen ne sobě. Možná teď, v situacích, kdy bychom potřebovali dětskou spontaneitu, lehkost a důvěru, není tak jednoduché se s touto formou propojit. Možná, kdyby nám naše dítě řeklo, co ví a umí, šly by nám projekty i vztahy lépe.
Některé vnitřní dítě se cítí zraněné, nechtěné, nedoceněné, odmítané, nebo ošklivé. Někdy v dětství jsme slyšeli, že nejsme dost dobří, neměli jsme se narodit, jsme ošklivé káčátko nebo jsme moc hubení, nebo naopak oplácaní, že z nás nikdy nic nebude, protože nemáme samé jedničky, atd. A tak se dnes snažíme stále něco dokazovat, ale komu? Rodičům, učitelům, kteří jsou dávno v důchodovém věku a netuší, že nám někdy mohli ublížit tak, že nám ovlivnili celý život, ale především sami sobě a tomu zraněnému dítku v nás.
Naše dětství byla různá a formovala nás až do dnešní podoby. Všechny rodinné spory, významné situace, instituce a vztahy s vrstevníky z nás udělaly tu osobu, kterou jsme nyní . Žijeme podle pravidel a na ten vnitřní hlásek malého dítěte, které možná nebylo vždy vyslyšeno, nebo s ním nebylo zacházeno tak, jak chtělo a potřebovalo, zapomínáme.
Zkuste navázat komunikaci se sebou samými, s tím dítětem, které je uvnitř vás, a nechte se jím vést. Vybavte si sami sebe jako malé děti. To období, které vám přijde na mysl jako první, bylo v něčem zásadní pro váš další vývoj a s tímto dítětem je potřeba pracovat. Pokud si nevzpomenete, zkuste dohledat fotografie, abyste měli podobu vás samých před očima. Pozdravte své vnitřní dítě a oslavte ho jménem, řekněte mu, že jste tady a že se ničeho nemusí bát, protože všechno dobře dopadlo. Že jste to vy, jeho dospělé Já. Vyrostli jste a možná se máte dobře. Vyprávějte mu, čím jste od tohoto věku dále procházeli a poděkujte mu za to, že vám pomohlo stát se tím člověkem, kterým jste. V duchu ho obejměte. Řeknete, že ho milujete a přijímáte a že je krásné, jedinečné a dokonalé přesně takové, jaké je. Chvíli s ním jen pobuďte a vnímejte všechny pocity a emoce, které vámi prostupují.
Nyní se svého dítěte můžete zeptat, na co chcete. Ptejte se, co potřebuje a co mu nebylo dopřáno a buďte tou osobou, která ty díry zaplní. Ptejte se i na současný život, co si o tom vaše vnitřní dítě myslí a co byste měli udělat.
Můžete využít i propojení hemisfér a dominantní rukou napsat otázku na papír. Nedominantní ruka může odpovídat za vaše vnitřní dítě.
Odpovědi na všechno, co se týče vašeho života, jsou ve vás. Mějte odvahu spojit se se svým nitrem, vyřešit životní dilemata a zahojit své rány vlastní silou. Naše vnitřní dítě je naším pomocníkem a učitelem. Nebojte se být s ním v kontaktu a vnímat jeho potřeby a jeho rady.
Propojte se s ním, kdykoli pocítíte tuto potřebu, nebo se nebudete cítit dobře a nebudete vědět, kudy kam.
Vaše vnitřní dítě odpověď zná.
